09/2001) Visela jsem!

Malá města mají své specifické klima. Lidé jsou si blíž a vidí si až do talíře (ba i dále), takže se veškeré záležitosti skrývají velice obtížně. Bdělé oko komunity však dohlíží i na ty, kteří opustili naše slzavé údolí, a aby o nich byl přehled, existuje většinou na náměstí skříňka s úmrtními oznámeními těch, kteří nás předešli do jiných časoprostorů. Můj tatínek, který na podobném malém městě celý život žil a učil, zastal jednou u této skříňky svého žáka. Protože je to profesor tělem i duší (Štír s ascendentem v Panně) přistoupil k němu a zeptal se ho, proč do toho tak hledí, když z Hranic nepochází a patrně tam žádné příbuzné ani známé nemá. Jeho odpověď byla natolik skvělá, že vstoupila později do rodinných análů. Tento žák, pro kterého rozhodně nebylo středoškolské studium smyslem života, totiž pravil: „Já když jdu kolem, tak se vždycky podívám, jestli tam nevisím. A když zjistím, že tam nevisím, tak jdu a dám si panáka. Protože až tam viset budu, tak už si žádného nedám.“ Nevím už, jak otec v roli pedagoga na tento výrok zareagoval. Faktem zůstává, že jsme mnohokrát potom spolu šli kolem té vývěsky a po konstatování, že pořád ještě nevisíme, jsme zašli do některé z kaváren. Jsou holt věci, o kterých si otec s dcerou může líp pohovořit v prostředí takříkajíc neutrálním.

Já jsem se vyvinula natolik, že si obdobné vývěsky prohlížím ve všech městech, kam mě osud zavane a zatím jsem vždycky s radostí zkonstatovala, že nevisím. Zatím - to znamená do 4.2.2001, 17.58 SEČ, kdy jsem se vracela z Polska ze školy. V Těšíně jsem přešla hranice, město bylo krásné a zasněžené a já jsme se těšila na kamarádku, která je spolumajitelkou místní Dobré čajovny a u které jsem chtěla načerpat něco lidského i čajového tepla. A jak tak uháním, míjela jsem místní skříňku, pro pořádek jsem po ní hodila okem - a VISELA JSEM! Na čelném místě se totiž skvělo parte mé jmenovkyně (psala se sice polsky, ale vzhledem k řídké frekvenci tohoto příjmení by se to nemuselo brát v úvahu), která zemřela v požehnaném věku 78 let.

Musím se přiznat, že mě toto zjištění poněkud vykolejilo. Zcela evidentně jsem visela, ale zároveň jsem se cítila docela živá. Po chvíli úvah jsem došla do čajovny, kde jsem Evě celou historii povykládala a velice jsem si vychutnávala údiv, jež mé vyprávění vzbudilo. Dala jsem si čaj a popíjela ho s naprosto odlišnými pocity než obvykle. Byla jsem totiž jedna z nemnohých, která visela, a přesto si mohla svůj oblíbený nápoj dát.

Tento týden v pátek 9.3. v 2.08 SEČ vstupuje Venuše do retrogradity. V období těsně před tím a těsně po tom se říká, že je v něm stacionární a tedy velice silná. Čtvrtečního večera a pátečního rána můžeme proto využít pro posílení našich citových vztahů. Jak na to? Předně se musíte jít podívat, jestli nevisíte. A pokud ne, pozvěte člověka svému srdci nejbližšího na panáka, vínko, kafe, čaj nebo sbírku motýlů. Planety vám budou nakloněny a otálet byste ve vlastním zájmu neměli. Až totiž budete viset, nikoho už nikam nepozvete. Jenom vesmíru bude líto promarněných lásek, které nedošly naplnění. A to by - jak zajisté uznáte - byla věčná škoda.