43/2001) Dušičky

Nedávno jsem byla na návštěvě u jedné dámy, kterou by bylo lze podle ročníku narození počítat mezi úctyhodné stáří, ale která je duševně jedním z nejčilejších lidí, jež tato země nosí. Povídaly jsme si o práci její i mé, hovořili jsme o dětech a vůbec o všem, o čem si mohou lidé o rozdílu více než generačním povídat. Povídala také o tom, jak trávila prázdniny, na kterých nejenže oženila vnuka, ale těšila se i z návštěvy své dcery, která žije v cizině. Odešla totiž po roce 1968 a po mnoha různých peripetiích a životních zklamáních si vydobyla nejen celosvětové uznání, ale našla i životní lásku, kterou přivezla mamince ukázat. Užívali si dovolené, projeli republiku, oslavili maminčiny narozeniny a vůbec se chovali tak, jak se na prázdninovou návštěvu sluší. Přítel však musel několikrát zavolat z maminčina telefonu do zahraničí a protože věděl, že by za to nikdy peníze nepřijala, vymyslel malou lest. Nachystal si bankovku do kapsy a doufal, že ji v nestřeženém okamžiku před odjezdem vstrčí pod telefon tak, aby si toho nikdo nevšiml. Jak vymyslel, tak udělal. Před odjezdem šli ještě na hřbitov, po návratu se rozloučili, našel chvíli, kdy chtěl sáhnout do kapsy... a kapsa byla prázdná. Na letiště odjel v rozčarované náladě a hned v letadle se se vším své přítelkyni svěřil. Ta zavolala mamince a vysvětlovala jí, jak to celé pravděpodobně bylo. Když jí totiž na hřbitově nad tatínkovým hrobem ukápla slza, vytáhl z kapsy kapesník, aby jí utřel oči, a tím vyhodil z kapsy bankovku. V tuto chvíli však maminka, kterou život rozhodně nerozmazloval (znáte nějakého českého intelektuála, kterého život v posledních šedesáti letech rozmazloval?), pronesla do telefonu slova, která by si zasloužila vytesat do mramoru: „Dítě, čert vem peníze! Hlavní je, že máš konečně někoho, kdo si všimne, že pláčeš, a utře ti slzy“.

V sobotu a v neděli budeme chodit po hrobech a vzpomínat na ty, kteří nás předešli do jiných sfér. Luna stojí v Blížencích a proto bychom na ně měli vzpomínat nahlas a s úsměvem. Neměli bychom zapomínat na jejich vtípky a žertíky, na kousky, které páchali, když byli mladí a veselí. Klademe si tím vlastně základ pro to, aby se za několik (desítek) let stejně laskavě a s úsměvem vzpomínalo na nás. A když tak budeme stát nad svátečně vyparáděným hrobem, můžeme zašilhat nalevo či napravo. Třeba tam bude někdo, komu budeme moci utřít slzy. A když někdo bude chtít oči utřít nám, neměli bychom se moc bránit, a rozhodně bychom se neměli tvářit, že si se svým žalem poradíme sami a bez cizí pomoci. Když se tak nad tím koldokola zamyslíme, stejně přijedeme na to, že svět by byl o hodně laskavější, kdyby se lidé o cizí slzy zajímali. A proč nezačít zrovna na Dušičky?