32/2006) Bleší trh
Jak jsem již několikrát napsala i řekla, veteše, bazary a burzy všeho druhu miluji. Jsem věrnou a stálou zákaznicí všech starožitnictví a antikvariátů, a když se v naší republice objevily second-handy, začala jsem je navštěvovat s entuziasmem věřícího, který chodí po svatyních. Když jsem tedy v pátek 14. července otevřela k ranní kávě Moravskoslezský den, kde jsem se dočetla, že se v Ostravě na Černé louce odbývá v sobotu 15. července bleší trh a sběratelská burza, byl program na sobotní dopoledne jasný. Ráno jsme si přivstali (což je naštěstí docela jednoduché, protože nám sluníčko svítí na nos a z postele nás tahá v hodiny, kdy v Praze máme skoro ještě půlnoc) a v 07:04 SELČ jsme sedali na autobus, který nás vezl do Ostravy.
Když se podíváte na horoskop se Saturnem na ascendentu a s Venuší, která tvoří kvadraturu na můj radixový Jupiter, usoudíte stejně jako já, že na obchody to není nic moc. Jediné štěstí věstil Pluto v pátém domě hráčů v trigonu na Marse do Lva v domě prvním a Jupiter v domě čtvrtém v trigonu na Urana. Požádala jsem tedy svého muže, aby mě ohlídal a zabránil mi třeba i silou v nákupech, kterých bych litovala ještě dřív, než se dostaneme zpátky domů. Moc se mu do toho sice nechtělo (dokonce poznamenal něco v tom smyslu, že není sebevrah), ale nakonec souhlasil. Prošli jsme krásnou ranní a kupodivu velice půvabnou Ostravou (radím vám, abyste se na ni přestali dívat jako na ocelové srdce republiky a zajeli se někdy podívat, jak se změnila za posledních pár let do krásy) a vstoupili na výstaviště, kde už od sedmi hodin ráno dostávaly zelenou merkurické talenty všeho druhu. Kolem některých stolů jsem proběhla (známkám ani obálkám nerozumím) někde jsem se zdržela s nadšením – třeba u mosazného mlýnku, na jehož přední hraně seděli dva roztomilí andělíčci. Nakonec se chytil můj muž, který zná mou vášeň pro staré modlitební knížky a vyhrabal jednu z 18. století, která se po chvilce smlouvání stala naším majetkem a ozdobou naší sbírečky.
Vedle na stole jsem však uviděla něco, po čem jsem skočila bez váhání. Byl tam totiž celý ročník časopisu Kriminalistický sborník z roku 1959. Cena byla přijatelná a ze mě se stala hrdá majitelka dvanácti čísel časopisu, na jehož titulní straně je tvrdé varování majitelům s tím, že když se zjistí, že se z něj někdo poučil a podle toho páchal zločiny, bude majitel plátku volán ke zodpovědnosti. Když jsme se potom vrátili domů, odložila jsem veškerou práci a ponořila se do zažloutlých stránek. Hned první článek mi investovanou částku mnohokrát vynahradil. Byl věnován machinacím při odškodňování poškozených při železničních nehodách a týkalo se to zraněných a pozůstalých po nehodě, který se stala 23. prosince 1953 u Šakvic a kde bylo 100 mrtvých a 150 zraněných. Ministerstvo dopravy pak vydalo pokyn, aby se odškodňovalo rychle, benevolentně a třídně. Povedlo se, protože se přitom rozkradlo více než milión korun, které k pozůstalým či zraněným vůbec nedorazily. (Byla to doba, kdy měl můj tatínek jako učitel 700 hrubého, takže si přepočítejte, kolik by to bylo dnes.)
Vždycky mě zaráží ankety, kde lidé říkají, že to za minulého režimu bylo lepší, protože se tolik nekradlo a bylo bezpečněji. Přečtení takového časopisu by je z tohoto omylu stoprocentně vyvedlo. V dalších číslech jsou vraždy, krádeže, podvody a neštěstí všeho druhu. Jenom automobilových nehod bylo z pochopitelných důvodů podstatně méně. Když to shrneme, bylo to úplně stejné. Akorát se o tom nepsalo, protože by to lidem mohlo vzít chuť na budování socialismu.