Jaroslav Seifert

O tom, že má naše republika dalšího nositele Nobelovy ceny, jsem se dozvěděla dosti kuriózním způsobem. Pracovala jsem tehdy v Čakovicích na jatkách jako veterinární lékař. Ve čtvrtek 11. října 1984 kolem mě proběhl jeden z řezníků a prohodil: „Víš, že Seifert dostal Nobelovu cenu? Teď to hlásila Svobodná Evropa!“ – oficiální sdělovací prostředky to přiznaly až večer a hlavně s těžko skrývanou nechutí. Nejvyšší světové ocenění dostal totiž básník, kterého neměl normalizační režim ani trochu rád – a to i přesto, že se jeho verše jenom zřídka zabývaly politikou a byly z valné části milostné. Život Jaroslava Seiferta byl na první pohled nevzrušený, ale přesto se v něm odrazily všechny změny, které ovlivnily osudy našeho národa během bouřlivého dvacátého století.

Jaroslav Seifert se narodil dne 23. září 1901 v 7:30 hod. na Žižkově (přesná hodina narození získána díky laskavosti Pavla Turnovského). Atmosféra proletářské čtvrti se později odrazila v jeho díle – a to tím spíše, že na pokraji nouze žili po celé jeho dětství i jeho rodiče. Ve svých pamětech, které knižně vyšly pod názvem „Všechny krásy světa“ sám vzpomíná, že jeho tatínek zkoušel lecjaké podnikání, ale v ničem neměl obzvláštní štěstí (majetek rodičů symbolizuje Neptun v domě devátém, který je v opozici na Jupitera a v kvadratuře na Slunce, kteréžto postavení vypovídá o velké snaze s malými výsledky). Tatínek byl tedy střídavě zámečníkem, úředníkem, dělníkem a obchodníkem s obrazy, kde prodělal snad nejvíce. Historka o zákazníkovi, který si nechal vymalovat svůj sen s císařem pánem a posléze odmítl zaplatit, se sice velice dobře čte, ale její prožívání asi tak veselé nebylo. Tatínek byl o hodně starší než maminka a básník ve vzpomínkách píše, jak se po celé dětství bál, že mu nečekaně umře. Je pravda, že mu otec jeho obavy nijak nezmírňoval. V pamětech se dále zmiňuje o zoufalé finanční situaci rodiny, kterou otec hodlal řešit tím, že se chtěl přihlásit na přeorávání zaminovaných bojišť, což byla práce sice vysoce riziková, ale zato dobře placená. Naštěstí mu to maminka rozmluvila.

Když se básník v pondělí ráno na Žižkově (což bylo tehdy samostatné město) narodil, bylo Slunce ještě v posledním stupni Panny. Ascendent však už byl ve Vahách a ve vládě Venuše a stál na něm Merkur ve velmi přesném trigonu na Pluta v Blížencích. Básníkovo Slunce je však ovlivněno i Neptunem z domu devátého, kde je pod vládou Luny v domě čtvrtém. Luna se zároveň nachází v pásmu, kde přeje dobrému jménu a popularitě zrozence a zároveň lásce žen… Merkur jako takový slibuje studijní úspěchy a velký talent pro práci se slovem. Není tedy divu, že malý Jaroslav po absolvování obecné školy pokračuje ve studiích na gymnasiu.

První roky studia vypadaly příznivě, ale později začaly v životě studentíka převažovat zájmy, které se školou neměly pranic společného. V roce 1918, kdy přechází Merkur v direkcích po Venuši, si ještě dodělal jako externista sextu, ale brzy poté studia zanechal nadobro. Ve svých pamětech přiznává, že ho nikdy nesložená maturita strašila ve snech až do pozdního věku (že by se ozývala Luna z Kozoroha?). V roce 1919 (vracejí se mu uzly) začíná dráhu profesionálního novináře a zároveň spoluzakládá hnutí Devětsil. V roce 1921 se seznamuje s Marií Ulrichovou (narozena 12. srpna 1899). Tranzitní Pluto s Uranem mu v tomto roce vytvářejí trigon na Venuši, Neptun kvadraturu na Marse a Uran sextil na Saturna. Jeho vyvolená byla dáma na tehdejší dobu velice progresivní. Narodila se totiž v Jičíně v pekařské rodině, ale od roku 1918 žila v Praze a sama se živila jako úřednice zemského výboru. Láska to musela být velice vášnivá a ohnivá. Slunce Marie je v sextilu na Jaroslavova Jupitera a zároveň v sextilu na jeho Pluta. Její Pluto je zároveň v sextilu na jeho Merkura, Jupiteři jsou v dalším sextilu a Jupiter Jaroslava je v trigonu na Mariina Merkura. Luny a Venuše v kvadratuře mluví o manželství poněkud bouřlivějším, ale právě to ohnivé Lvici patrně vyhovovalo. Vydrželi spolu bez 18 dní celých 58 let. V době námluv a počátků manželství pracoval Seifert jako redaktor Komunistického nakladatelství a knihkupectví a redigoval sborník Devětsil. (Arabové před Lunou v jeho pásmu v souvislosti s obchody a smlouvami všeho druhu varují. Mají pravdu. Ve svých pamětech sám přiznává, že mu obchodování vůbec nešlo a že prodělal vše, co mohl.) V této době podnikl také několik cest – v roce 1924 (Jupiter se podruhé vrací na místo radixového postavení) do Paříže a v říjnu a v listopadu 1925 do sovětského Ruska. V této době mu tranzitní Saturn stál na hrotu druhého domu na trojkonjunkci Mars/Dračí hlava/Černá luna ve Štíru. Nebyla tato cesta počátkem těžké deziluze, která vyvrcholila v roce 1929?

V roce 1929 se Seifertovi totiž vrací Saturn na své radixové postavení a vesmír mu chystá opravdu tvrdou zkoušku, kdy musí zapochybovat o tom, čemu dosud bezvýhradně věřil. Proběhl V. sjezd Komunistické strany, jejímž byl i s dalšími intelektuály nadšeným a loajálním členem. Vnitrostranický spor o orientaci KSČ se rozhodl ve prospěch kliky, která přísahala věrnost Stalinovi a Kominterně. Realizátorem tohoto usnesení se stal Gottwald spolu se Slánským a s Kopeckým. 27. března prohlašuje 25 senátorů a poslanců za KSČ nesouhlas se závěry sjezdu. Sedm spisovatelů (Malířová, Majerová, Hora, S. K. Neumann, Vančura, Olbracht a Seifert) podepisují manifest, kterým proti novému kurzu protestují a jsou za své jednání z KSČ vyloučeni. Seifert vystupuje ze strany sám a jako jediný z těch, kteří přežijí válku, se nekaje. Do strany už se nikdy nevrátí. Když 30. března 1929 dostával z Komunistického nakladatelství čtvrtletní výpověď, stál Saturn v přesné opozici na jeho radixového Neptuna, ale Pluto v trigonu na jeho uzly. Básník se loučil s iluzemi o spravedlivé společnosti, která zbaví svět utrpení. Byl v tuto chvíli jeden z prvních českých intelektuálů, kteří si uvědomovali, že to nebude lehké ani bezbolestné…

Jako známý a renomovaný autor však dlouho bez místa nezůstane. Ještě v roce 1929 nastupuje do redakce sociálně demokratického Práva lidu. V roce 1930 mu sice umírá tatínek, ale zato se mu 4. ledna 1931 narodí dcera Jana, která za něj o 53 let později převezme v zastoupení Nobelovu cenu. Při jejím narození je vládce pátého radixového domu – Uran – v trigonu na své radixové postavení a jeho spoluvládce Neptun v sextilu na Venuši. 10. července 1932 přibude k dceři syn (Uran jako vládce pátého domu je v kvadratuře na Lunu, ale Neptun je v sextilu na Venuši a v trigonu na Jupitera). Idylické doby první republiky prožívá rodina v neustálém stěhování. V letech 1935–1938 bydlí básník dokonce v malém domečku v areálu pražského purkrabství, kde prožívá dotek jiných časoprostorů. Sám se v tomto období začíná zabývat astrologií, při jejímž studiu mu pomáhá dramatik Jan Bartoš. Básník má sice skvělou imaginaci, kterou mu zajišťuje trigon Venuše/Neptun, leč sám přiznává, že mu ke studiu této vědy chyběl dostatek disciplíny. (Daleko lepším astrologem se stal Vítězslav Nezval, jehož pozůstalost dodnes budí mezi odborníky nadšení.)

Politická situace se však neustále přiostřuje. V roce 1937 umírá TGM a Seifert píše jímavé verše, které nazval „Osm dní“ podle počtu dnů, které uplynuly mezi smrtí a pohřbem bývalého presidenta. Těsně před Mnichovem – 15. června 1938 – se básníkova rodina stěhuje do vlastního domu na nynější Praze 6, v němž básník žil až do své smrti. (Představa, že by se dneska dalo pouze psaním veršů a novinářskou prací vydělat na vlastní dům se jeví jako úsměvná. Škoda.) Luna je v tento slavný den v konjunkci s Lunou v radixu, Jupiter v sextilu na Jupitera a Venuše v trigonu na Marse. Na zářijovou mobilizaci reaguje sbírkou „Zhasněte světla“. Válku prožívá jako redaktor Družstevní práce a je svědkem popravy několika svých spolupracovníků a přátel – např. Vladislava Vančury. Na konci války (Slunce mu jde v direkcích po trojkonjunkci Mars/Dračí hlava/Černá luna) se aktivně účastní pražského povstání. 8. května 1945 je v Lidovém domě zajat a odveden k popravě, ale naštěstí je vyměněn za německá rukojmí. Venuše sice stojí na Neptunu, ale spoluvládce Merkur vytváří sextil na Venuši a trigon na Jupitera, Jupiter události stojí na Slunci a je v trigonu na Lunu.

Po válce pracuje jako redaktor Práce, ale v roce 1949 se jeho zdraví zhoršilo natolik, že odešel do invalidního důchodu a žil jako spisovatel z povolání. Od roku 1950 proti němu byla vedena z ÚV KSČ ostrá kampaň (Saturn se v direkcích dostává do kvinkunxu na Slunce). Je zajímavé, že se soudruhům nelíbila jeho sbírka „Píseň o Viktorce“, která oslavuje i Boženu Němcovou. Vyčítali jí totiž formalismus, erotismus a velice málo budovatelského nadšení. Na rozdíl od jiných veršů, které se dneska číst nedají, si svou krásu podržela dodnes. Seifert se dobrovolně stáhl do ústraní a klidu využil pro napsání své snad nejznámější sbírky, v níž nostalgicky vzpomíná na své žižkovské dětství. Jmenuje se „Maminka“ a vychází v roce 1954. Po Stalinově smrti však nastává vlídnější období, kterého okamžitě využívá. V říjnu roku 1953 podepisuje petici, která žádá propuštění básníka Josefa Palivce. 22. dubna 1956 pronáší na sjezdu československých spisovatelů velmi radikální projev, v němž kritizuje kádrování spisovatelů. Merkur stál v tento den v opozici na jeho radixového Marse a Saturn je v přesném kvinkunxu na uzly události. V tomto roce navíc vrcholí jeho choroba pohybového ústrojí a je operován. Až do smrti se musí pohybovat pouze s pomocí francouzských berlí. Koncem padesátých a začátkem let šedesátých se pocty jenom sypou. V roce 1966 je jmenován národním umělcem (Neptun v direkcích vytváří sextil na Venuši v radixu), v roce 1968 dostává státní cenu za literaturu. V roce 1969 je zvolen předsedou nově založeného Svazu československých spisovatelů (sjezd probíhá 10.–12. června; Neptun je v sextilu na Slunce i Lunu radixu, Saturn v trigonu na Jupitera). Svaz je však rozpuštěn a Seifert naráží podruhé v životě na nepřízeň mocných. Nevyhlášený publikační zákaz je kompletně zrušen až v roce 1979. 6. ledna 1977 podepisuje jako jeden z prvních Chartu 77 (radixový Merkur přijímá kvadratury od tranzitního slunce a Merkura, tranzitní Slunce zároveň kvadrátuje ascendent). V roce 1984 dostává Nobelovu cenu. Uzavírá se tím sice jeho uranský cyklus, ale Neptun je zároveň v kvadratuře na Slunce a v opozici na své radixové postavení, což jasně vypovídá o „nadšení“ s jakým jeho nominaci přijala vládnoucí garnitura. Televize sice natočila jeho medailon, ale řeč se točila hlavně kolem Halleyovy komety, kterou básník jako malý chlapec na vlastní oči viděl a podle níž pojmenoval jednu svou knížku. Na aktuálnější události se už z vyšší moci nedostalo.

Konce komunismu se už Jaroslav Seifert nedožil. Zemřel 10. ledna 1986 na selhání srdce (vládce dvanáctého domu Merkur je v konjunkci s Jupiterem a Saturnem, vládce osmého domu – Venuše – je v kvadratuře na Merkura a ascendent, a na hrot čtvrtého domu, který symbolizuje konec všech věcí, najíždí trojkonjunkce Slunce/Luna/Venuše. Básník si toužebně přál, aby mohl nahlédnout byť jen na jeden den do jednadvacátého století, od kterého čekal více uvážlivosti a moudrosti. Bohužel se splnění svého přání nedožil.

Hned 11. ledna 1986 byla Nadací Charty 77 zřízena ve Stockholmu Cena Jaroslava Seiferta za nejlepší díla české a slovenské literatury, která nemohou být v Československu publikována. 21. ledna 1986 byl Seifert pochován v Kralupech nad Vltavou v rodinném hrobě. Pohřeb proběhl za asistence STB a byl poněkud rozpačitý. Pochovával se sice nositel Nobelovy ceny, ale pohřeb byl církevní… a stranovláda opět nevěděla, jak se má k celé záležitosti postavit.

V Jaroslavu Seifertovi odešel básník, který ve svých verších opěvoval hlavně lásku a to ve všech jejích podobách. Zároveň v něm ale odešel člověk, který v kritických momentech, jichž naše vlast ve dvacátém století zažívala přehršle, nemlčel. Protože patřím mezi pamětníky, mohu vzpomínat na dojem, který ve mně zanechal dopis, jež napsal Ludvíku Svobodovi po okupaci v roce 1968. Vzpomínal v něm na poslední návštěvu na Hradě, kdy spolu seděli v presidentské pracovně a pod nimi se rozkládala rozkvetlá Praha. Konec dopisu si dovolím ocitovat. „Tehdy jsem vám naši krásnou vyhlídku záviděl. Dnes vám ji nezávidím. Váš Jaroslav Seifert“. Když jsem poprvé tato slova slyšela z rádia, bylo mi 11 let. Nemusíte mi věřit, ale ještě dnes mi při psaní těchto řádků běží při jejich zvuku mráz po zádech.