14/2003) Solidarita?

Přiznám se, že mám několik zlozvyků. K malé radosti mého muže třeba začínám vyřizovat telefonáty právě ve chvíli, kdy začínají televizní zprávy, mluvím více než nahlas a podobně. Navíc si při práci pouštím televizi, která mi slouží spíše jako zvuková kulisa než jako zdroj informací. Když jsem v úterý 4. března 2003 usedla k práci, pustila jsem si opakování ranního zpravodajského bloku na ČT 1 a počítač. V 9.55 SEČ mi k uchu dolehlo něco o solidaritě, takže jsem se přemístila před obrazovku a dozvěděla se následující: V městě Chrudimi je mateřská škola, do které chodí mimo děti zdravé i několik dětí se zdravotními problémy různého druhu. Aby se daly určit jejich možnosti a aby se využilo celého jejich potenciálu, zaměstnávala školka speciálního pedagoga. Když však proběhla na začátku letošního roku změna územního uspořádání, nezbyly na speciálního pedagoga peníze. Školství však vyřešilo celou záležitost šalamounsky: Svolali personál a navrhli tři řešení: buď se propustí speciální pedagog, na jehož zaplacení nejsou v rozpočtu peníze, nebo se propustí jedna z učitelek a z jejich peněz se zaplatí speciální pedagog, nebo se všichni zaměstnanci „složí“ na plat speciálního pedagoga. Vyhrála možnost číslo tři, učitelky si nechaly dobrovolně snížit plat z 11.000 na 9.000 a televize se vydala natočit reportáž, jejímž motivem byl obdiv k lidem, kteří jsou tak solidární…

Přiznám se, že ve mně zatrnulo a řečeno slovy Pavla Dobeše „braly mě mory a ozval se mi v žaludku vřed“. Pokud máte po přečtení výše napsaného dojem, že jde sice o problematiku tristní, která však s astrologií vůbec nesouvisí, nemáte tak zcela pravdu. Když totiž začnete astrologii provozovat, první z toho, na co přijdete, je to, že každý horoskop je jiný. Mohou si totiž být podobné, ale totožné prostě být nemohou. Od tohoto zjištění vede jenom krůček k tomu, že si člověk začne vážit nejen jiných (což do nás odmala vtloukali), ale hlavně sám sebe. A astrolog, který je svého jména a povolání hoden, se pozná podle toho, že svým klientům neustále vysvětluje, že jsou jedinečné individuality, které mají nárok na úctu a právo na to, aby je svět kolem bral dostatečně vážně. Jak ale může brát svět vážně někoho, kdo své problémy vyřeší tím, že si nechá sáhnout už na tak dost mizerný plat pod záminkou pochybné solidarity? V celé reportáži totiž naprosto chyběla jakákoliv zmínka o tom, že se celého případu ujaly kompetentní orgány a že ho nějak hodlají řešit.

Vím, že mi můžete říct, že nechápu situaci na malém městě, kde je o práci nouze. Vím, že mi můžete říct, že nikdo nechce problémy a v mateřských školkách, kde jsou zaměstnané samé ženy, zvlášť. Na druhé straně si ale nedovedu představit, že by si někdo dovolil přijít s podobnou žádostí nebo spíše návrhem k automechanikovi, ke kadeřnici nebo i k zubaři. Obávám se, že by na ně princip solidarity nezafungoval. Velice dlouho jsem uvažovala, zda mám tento sloupek vůbec psát. Nakonec jsem se rozhodla, že ho napíšu a pokusím se varovat před špatně chápanou duchovností, které bude v době Urana v Rybách přibývat. Svým nadšením pro cokoliv nemůžeme totiž snímat odpovědnost z těch, kteří jsou za to placení. Velice těžko můžeme chtít, aby měl někdo úctu k naší práci, když ji nemáme sami. A to, že práce tvoří podstatnou část našeho duchovního života, potvrdily i daleko větší duchovní autority než bych si kdykoliv troufala být já.