16/2004) Paní Schrattová

14. dubna 1940 byly novinové titulky plné invaze, kterou uskutečnila Británie do Norska. To, že ve stejný den zemřela ve Vídni jedna stará dáma, nezajímalo kromě jejích divadelních kolegů celkem nikoho. Přesto šlo o jednu z nejzajímavějších žen konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Jednalo se o doživotní členku vídeňského Burgteatru, která se jmenovala Kateřina Schrattová a která byla dlouholetou přítelkyní císaře Františka Josefa I. Když se u vlivného a majetného muže hovoří o přítelkyni, napadá většinou člověka i podváděná manželka, rozbitá rodina a rozervaný muž, který neví, které z dam svého života dát přednost. V tomto případě šlo však o naprosto jinou záležitost: šlo o přátelství (a vlastně i lásku), jejíž vznik iniciovala sama manželka – tedy císařovna Alžběta.

Kateřina Schrattová se narodila 11. září 1853 (hodina nezjištěna) v Badenu u Vídně a od roku 1873 vystupovala nejdříve v městském divadle ve Vídni a v letech 1883 – 1900 v Burgteatru. V roce 1887 se stala dvorní herečkou, v roce 1893 jeho doživotní členkou. Přátelství, které ji poutalo s císařem, začalo v roce 1883 (Uran jí šel v tomto roce po Slunci a Pluto po Saturnu). Když se císařské manželství opravdu rozpadlo a Alžběta chtěla nerušeně cestovat a věnovat se vlastním zájmům, nabylo přátelství s tichým souhlasem císařovny v roce 1885 intimity (Uran jí tvoří trigon na Saturna, Neptun sextil na Marse). Když si porovnáme horoskop císaře s kosmogramem Kateřiny, je zřejmé, že šlo o vztah výjimečný: jeho Venuše v konjunkci s jejím Marsem, její Slunce v trigonu na jeho Merkura, její Merkur na jeho MC, její Saturn na jeho Marsu.

Podle pamětníků byla Kateřina pro císaře opravdovou oporou. V jejím domově, kde se někdy scházel i s jejími divadelními kolegy, nalézal mír a odpočinek. Pragmatická Kateřina ho na rozdíl od rozervané Sissi netrápila rozpory svého nitra, ale zajistila mu klid, zahrnovala ho zábavnými historkami a svým příjemným humorem. Byla prostě jeho andělem strážným, jehož role po tragické smrti jediného syna Rudolfa a císařovny posílila. Po jeho boku zůstala až do roku 1916, kdy císař zemřel. V pamětech císařova komorníka je uvedeno, že ho během jeho nemoci ani jednou neviděla, protože ji císař – jako každý jiný nemocný Lev – chtěl ušetřit pohledu na své umírání. K ostatkům ji přivedl mladý císař Karel a ona na hruď mrtvého císaře položila bílé růže. Vzhledem k přísné španělské etiketě, která na rakouském dvoře panovala, jde o opravdu výjimečné gesto, které vzbudilo náležitou pozornost.

Před nedávnem vyšla kniha, v níž se uvádí, že císař uzavřel s Kateřinou tzv. sňatek svědomí, který zůstal jenom mezi nimi a oddávajícím knězem a byl ve Vídni zaznamenán ve zvláštní matrice, a který je prý jako příklad dodnes uváděn v učebnicích kanonického práva. Mezi svými známými mám pár těch, kteří se kanonickým právem zabývají, a nikdy mi ani existenci takové učebnice ani existenci instituce zvané sňatek svědomí nepotvrdili. Jasno by do celého problému mohla vnést jenom sama Kateřina – respektive její paměti, které však nikdy nespatřily světlo světa. Kateřina žila totiž celý zbytek svého života až do jara 1940 v ústraní a o své největší lásce nikdy nic nezveřejnila. Když si srovnáme její jednání s jednáním pozdějších přátel princezny Diany, nezbývá než císaři přítelkyni, kterou si (i když s pomocí) vybral, závidět. Kateřina mu totiž byla přítelkyní nejenom zaživa, ale i po smrti.