29/2004 Rozjímání ne pouze astrologické

Když jsem v neděli 13. června letošního roku v 11.58 SELČ vyrážela na jednu charitativní akci, jíž jsem se slíbila zúčastnit, byla jsem v nezvykle melancholické a meditativní náladě. Týden před tímto datem jsme totiž vypravili synka do Spojených států a já jsem se musela smířit s tím, že ho poprvé od jeho narození neuvidím déle než čtyři měsíce, ale také s tím, že se jeho narozeniny, které připadaly na 12. června, poprvé odbyly bez oslavy, dárků a slavnostního oběda. Mé nepříliš veselé úvahy přerušil příjezd autobusu, do kterého jsem vsedla.

Normálně si s sebou do dopravních prostředků beru knížku a lidi kolem sebe příliš nepozoruji. Tentokrát jsem však žádnou četbu neměla a proto jsem nevychovaně naslouchala rozmluvě dvou osob ženského pohlaví, které seděly za mnou (na mou omluvu je potřeba říct, že hlas zvláště té starší dámy byl natolik pronikavý, že jsem uši nemusela ani trochu natahovat). Šlo pravděpodobně o babičku nebo tetu s vnučkou a povídali si o příbuzných a kamarádkách. Tedy – děvčátko většinou něco nadhodilo a babička dotyčného zkritizovala tak, že by od něj pes husího stehna nevzal. Slečna se tedy během deseti minut, co jsme cestovaly spolu dozvěděla, že se jedna teta jenom tváří, že je má ráda, ale určitě jim jenom závidí. Potom začaly probírat její kamarádku, která je určitě podrazákem, neboť je jí to vidět na očích. Komunikace pokračovala podobným způsobem po celých deset minut a já jsem byla docela ráda, že mohu vystoupit a alespoň pro sebe přerušit tok těchto špinavých „životních moudrostí“.

Po zbytek cesty jsem uvažovala nad budoucí povahou té holčičky s copánky a nad tím, zda a jak dlouho se dovede duševnímu masírování své příbuzné bránit. V druhé řadě jsem přemýšlela o slovech Písma, které hovoří o pohoršení maličkých. Možná šlo o jedno z nejhorších pohoršení, protože jím vzala své malé příbuzné důvěru ve svět jako v milé a příjemné místo, důvěru v lidi kolem sebe a hlavně důvěru v nezištné přátele, kteří mohou pomáhat ne proto, že od nás něco čekají, ale hlavně proto, že si neumí představit, že by nás v boji se světem nechali samotné. Zatím byla holčička ještě malá a každé slovo, které jí bylo řečeno, brala jako svatou pravdu. Je možné, že z ní vyroste zatrpklá žena, která bude za každým gestem, které jí někdo adresuje, hledat jenom ty nejhorší a nejzištnější motivy. V druhém případě se s tím popere a usoudí, že její negativně naladěná příbuzná jí přece nemá právo ovlivňovat život a že ji nemusí brát vážně. V každém případě však přišla o důvěru ve svět jako místo, které bylo stvořeno jenom pro ni a pro to, aby se cítila dobře. A to je zločin, který se ze zorného úhlu věčnosti neodpouští.