03/2004) Jack London

Občas mě zajímá, jací jsou astrologové jako rodiče. Můj syn by vám určitě popsal spoustu ústrků, kterých se mu od matky astrologa dostává a měl by patrně pravdu. Jsou ale rodiče, kteří se tímto řemeslem zabývali a na své děti byli daleko horší. Povídat by mohl dnešní jubilant, který se narodil 12. ledna 1876 v 6.00 GMT v San Francisku. Do vínku dostal matku, která byla médiem, a otce, který byl novinářem a astrologem. Než se synek narodil, stačil jeho otec matku opustit (neharmonická Luna na IC v konjunkci s Uranem, v kvadratuře na Pluta a v opozici na konjunkci Venuše/Jupiter). Maminka si potom vzala pana Londona, po němž Jack dostal jméno. Jeho školní vzdělání bylo více než kusé, ale vášnivě rád četl (Merkur ve Vodnáři v devátém domě). Vystřídal spoustu zaměstnání – pracoval jako dělník v továrně, stavěl železnici, a dokonce byl jako prospektor na Klondiku. Odtud čerpal zajímavé náměty pro svá literární díla – ať to už byl Bílý tesák, Volání divočiny nebo román Bílý den. Od roku 1904 pracoval jako novinář, který se věnoval rusko-japonské válce (Saturn přechází přes MC a na rozhraní prvního a druhého domu se umístila celá skupina planet). V roce 1900 se Jack oženil (druhý návrat Jupitera), ale k ženě ho nic nepoutalo. Své manželství hodnotil jako „dobrou partii“, ale ne jako lásku. S manželkou měl dvě dcery, opustil ji a v roce 1903 si vzal svou sekretářku. Se svou druhou ženou si pořídil v Kalifornii ranč, kde psal jednu knihu za druhou a kde také 22. listopadu 1916 zemřel. Ze života čerpal plnými doušky a jeho pitevní zpráva obsahuje opravdu imponující seznam chorob: trpěl žaludečními vředy, měl potíže s ledvinami a nakonec zemřel na toxickou urémii.

To, co jsem zatím napsala, by byla jenom krátká biografie, která by mohla možná sloužit jako předmaturitní příprava obohacená o některá astrologická data. Pro nás – jako pro lidi, kteří se zabývají tajemnem – je však tento autor pozoruhodný z jiného důvodu. Napsal totiž knihu Tulák po hvězdách, díky níž se lidé mé generace v letech dospívání poprvé seznámili s myšlenku reinkarnace a s návraty do minulých životů. Tulákem po hvězdách je totiž universitní profesor, který v žárlivosti zavraždil svého soka a ve vězení čeká na konečný verdikt. Vzhledem ke své povaze se i tam dostane do potíží a skončí na samotce (román se odehrává na počátku XX. století, kdy o humanizaci vězeňství nikdo neslyšel a nikoho ani nenapadlo, že by něco takového mohl dělat). V době, kdy je na pokraji svých sil a trpí ve svěrací kazajce, mu přítel z druhé cely poradí, jak cestovat časem, jak se dostat před své početí a zjistit, kým byl v minulém životě. Pragmatický vědec to udělá a propadá se v čase neustále hlouběji do minulosti. Poznává nekončící kolotoč vtělení a výsledkem je jeho naprostý nadhled nad jeho mučiteli. Když ho seznamují s datem, kdy bude vykonán rozsudek smrti, jenom se usměje a zůstává lhostejný. Ví, že touto smrtí jeho život nekončí a že umíral už nesčetněkrát a pokaždé se zase znovu narodil. Zakladatelka regresní terapie, dr. Marta Foučková, vzpomínala v jednom rozhovoru na léto, kdy tato kniha vyšla a kdy k ní jako psycholožce začali přicházet mladí lidé, kteří se rozhodli tuto cestu do minulých životů zkusit. Cesta hladovění byla nebezpečná a proto si vymyslela svou cestu, jak se do minulých životů podívat. Je zvláštní, jak se prolnuly cesty duchovní učitelky z Čech a bouřliváka z amerického západu. Asi opravdu platí, že všechno se vším souvisí…