10/2006) Smích

Když jsem byla mladá, trpěla jsem svým smyslem pro humor jako zvíře. Patřím totiž ke generaci, kde (alespoň na malých moravských městech) přetrvával ideál skromné, slušné a pracovité dívky, která sedá v koutě, odkud si ji zasloužené štěstí vyzvedne. Mě však osud obdařil silnou Lunou (což je podle některých astrologů nejvýraznější signifikátor smyslu pro humor), dobrou vyřídilkou a smíchem, vedle nějž vypadá Uršula Kluková jako zakřiknutá dívenka z penzionátu. Když jsem se někde rozchechtala, většinou si každý všiml, že tam jsem, což velice zužovalo možnost mého uplatnění třeba v oblasti disentu. Na tajnou činnost jsem prostě nebyla stavěná. Dalším hřebíkem do rakve mého sebevědomí byla moje maminka učitelka, která jednou přišla domů s tím, že jí jedna její kamarádka upozornila na mé negativní charakterové rysy, jež se mým hurónským smíchem projevují. Podle ní jsem se chovala tak, jako by celý svět kolem byl stvořen jenom proto, abych se měla čemu smát, což věstilo nejenom mé charakterové mínusy, ale i nezdar v životě jako takovém. Během dalších let jsem se mnohokrát dozvěděla, že život je věc vážná a spíše ponurá a že mě ta sranda určitě přejde. Smích mě sice nepřešel, ale kromě rodičů a starších známých mě v něm časem začal brzdit i můj syn, který se vždycky, když jsem propukla, zatvářil vážně, jak se na ascendentového Kozoroha sluší, a pravil: „Ale mami! Jako malá…“, což byl jediný výrok, který mě donutil k utišení a dokonce i k úvahám nad tím, že asi není všechno, jak má být. Syn však povyrostl a k mé zlomyslné radosti po mě zdědil jak způsob smíchu, tak smysl pro humor. Doba se však změnila a jeho ani nenapadá, že by se měl za své projevy stydět. Já jsem však zjistila, že jsem svým smíchem zase jednou jako správný ascendentový Vodnář předešla dobu.

Když jsem se v neděli 12. února 2006 začala v 9:25 dívat na nejmenované komerční televizi na magazín Koření, pochopila jsem, že mám před sebou v nejhorším případě ještě jedno zaměstnání. Byla tam totiž reportáž o jihokorejské škole smíchu. V Koreji měli totiž ještě před pár lety ke smíchu stejně kladný vztah jako v mém rodném městě. Rodiče dětem vysvětlovali, že toho, kdo se moc směje, nebere nikdo vážně a navíc nebude v životě nikdy šťastný. Korejci se podle tohoto kánonu staletí řídili, moc se nesmáli a žili si spokojeně – až do té doby, než se ze zaostalé zemědělské země stali jedním z asijských tygrů, začali vyrábět moderní technologie a potřebovali proniknout na světové trhy. Tam pochopili, že u zachmuřeného prodavače si nikdo nic nekoupí, zatímco usměvavý extrovert prodá poměrně lehce i to, co je objektivně daleko horší. Manažeři se zamysleli a vytvořili školu smíchu, kde vás za tři dny a necelých 14.000 Kč zaručeně rozchechtají. Většina žáků, kteří v reportáži mluvili, přistupovali k výcviku ve smíchu velice seriózně a vyprávěli o pracovním postupu a vyšších mzdách, které jim zvládnutí této dovednosti přinese. Na Korejce, kteří se v rámci placených hodin učili trhat noviny, válet se po podlaze a od srdce se smát, byl pohled pro bohy. Dlužno říci, že výsledky, kterých dosahovali po třídenním školení, vykazovaly nezanedbatelný postup.

Když po přečtení těchto řádků usoudíte, že se nějak málo smějete a rozhodnete se s tím něco udělat, jste na dobré cestě. Vyberte si k tomu čtvrtek 9. března, kdy po poledni nastává trigon Slunce s Jupiterem a kdy je zároveň Luna v Raku a zplna hrdla se rozchechtejte. Když nebudete vědět, čemu se smát, podívejte se do aktuálních novin. Tam se už určitě něco, čemu se dá od srdce smát, najde.