29/2006) Jak jsem se na vás mohla dívat shora

Jak jsem na těchto místech už několikrát psala, přihodil se nám s mužem před několika lety dům ve Slezsku. Bylo to přesné potvrzení toho, že štěstí chodí v různých podobách, které se nám z počátku nemusí ani trochu líbit, ale později jim propadneme. Dva Vodnáři – můj muž jako Vodnář sluneční a já jako Vodnář ascendentový – jsme získali svůj kousek země a jsme na něm šťastní. Dům je hluboce předválečný a protože se na něm dost dlouho nic neopravovalo, snažíme se to o prázdninách dohnat. Když jsme se letos na jaře sešli s naším panem stavitelem a začali se bavit o tom, co nás letos v létě čeká, pochopili jsme, že se budeme muset do domečku přesunout na celé léto – což v našem případě znamená přestěhovat kromě všeho ostatního i počítače a kočky. Oba jsme sice neřidiči, ale naštěstí mám kolem sebe hodné kamarádky. Když jsem se jedné z nich zmínila, že se koncem června přesouváme, sama navrhla, že pro mě přijdete autem a odveze nás i se zvěří na letní byt. Když slíbila, že k přesunu vezme obrovský rodinný vůz s ještě větším zavazadlovým prostorem, začala jsem se s nadšením balit. Do tašek jsem přihazovala stále nové věci s tím, že to auto uveze. Za mnou ale chodil muž, který mi je zase z tašek vyhazoval s tím, že pro nás nepřijdete trambus, ale osobní auto – byť velké.

Den D byl nakonec určen na 20. června tohoto roku, kdy kamarádka slíbila, že přijdete i se svou malou dcerkou, převeze nás a dva dny pobude, čímž pozná naprosto jiný kraj než je ten, v němž se obvykle pohybuje. Po různých peripetiích jsme těsně před dvanáctou vyráželi po dálnici směr Brno. Z nebe na nás sice poněkud zlověstně svítila konjunkce Marse se Saturnem, ale já jsem se konejšila tím, že už není exaktní a navíc je ve velice přesném trigonu na můj radixový Saturn. Cesta ubíhala skvěle, kamarádka jela svižně a dokonce i kočky, které ještě v Praze hlasitě vyjadřovaly svou nespokojenost, se zklidnily a spokojeně očekávaly věci příští. Idyla pokračovala až k Novému Jičínu, kde je čtyřproudová cesta, která přímo svádí k hodně rychlé a tím pádem i nebezpečné jízdě. Má kamarádka je naštěstí matkou tří dětí, které neustále odněkud někam převáží, a nenechá se k podobným kouskům strhnout. Na této cestě jsme jeli v levém pruhu, v pravém vedle nás se valil tirák. Za dvojitou plnou čárou směrem na Hranice jel v pravém pruhu další tirák a levý byl prázdný. Na cestě je však pravotočivá zatáčka, před kterou kamarádka jako zkušený řidič přibrzdila a to asi bylo naše jediné štěstí. V dosud volném pruhu se totiž objevil tmavě modrý kamion, který byl asi polovinou své šířky na naší polovině cesty a dvojitá plná čára ho viditelně nezajímala. Kamarádka měla naštěstí všech pět pohromadě, takže auto ani nestrhla, ani nezavřela oči a nepustila volant, ani se nezačala modlit. Jela prostě dál a povedlo se. Mezi námi a dvěma kamióny bylo na každé straně asi deset centimetrů.

Když jsem se potom dívala na horoskop události (stalo se to 20. června 2006 v 14:58 asi devět kilometrů před Novým Jičínem) zarazily mě silné neptunické vazby na horoskopy všech zúčastněných. Když jsme si potom vyprávěli dojmy z této vteřiny, která mohla naprosto definitivně zakonzervovat naše životy, pochopila jsem jedno: na silnici může člověk sice jezdit jako vzor všech ctností, ale v případě, že narazí na takového trotla, jako jsme narazili my, je mu to málo platné – a potom musí nastoupit silnější kalibr. Kdysi jsem četla, že když Napoleon povyšoval své vojáky, pokaždé se ptal, zda má navržený štěstí. A dodával, že voják bez štěstí je mu k ničemu. Jsem si jistá, že nás čtyři by v úterý 20. června večer bez váhání povýšil alespoň na plukovníky.