17/2005) Černobyl

Vždycky, když hledám náměty pro tyto sloupky, si uvědomuji, jak se nebezpečně přesouvám do role pamětníka. Byrona, o kterém jsem psala minule, bohužel osobně nepamatuji, ale dny z přelomu dubna a května v roce 1986 mi zůstanou v paměti asi až do smrti. Rozhlasová stanice Hvězda (ano, přesně ta, která měla znělku, na niž se zpívalo Pojď na panáka) totiž ve zprávách neustále hlásila, že v Sovětském svazku – přesně řečeno na Ukrajině – sice vybuchla jaderná elektrárna v městě Černobyl, ale únik radiace byl mizivý a nic to neznamená. Když dnes někdo mluví o tom, jak nám naši představitelé lžou, může se při vzpomínce na to, co se dělo tehdy, jenom usmát. Sovětští představitelé totiž neřekli nic nejenom svým spojencům nejvěrnějším, ale ani svému lidu, natož představitelům prohnilého kapitalistického systému.

Nehoda nastala 26. dubna 1986 kolem jedné hodiny ranní letního času. Důvodem byl typický ruský šlendrián a naděje, že se vše nějak uladí samo od sebe. Obsluha reaktoru odpojila oba chladící systémy, špatně nastavila počítač a začala provádět zkoušku reaktoru. Počítač ukazoval nižší výkon a obsluha povytáhla regulační tyče, aby výkon zvýšila. Když zjistili, že výkon je sice fantastický, ale počítač ukazuje nesmysly, bylo už pozdě. Výkon stoupal, uranové palivo se rozpadalo a trubkami se dostalo až do vody v chladiči. Následoval výbuch, při němž exploze páry roztrhala nádobu reaktoru i jeho betonové stěny a hořící grafitové tyče rozmetala po okolí. Radioaktivní záření, které se tím uvolnilo, bylo asi třicetkrát vyšší než při bombardování Hirošimy. Normální stát by v této chvíli vyhlásil radiační poplach, začal evakuaci civilního obyvatelstva a varoval všechny státy kolem. Sovětský svaz zaujal pozici mrtvého brouka a neudělal nic. Na to, že se něco stalo, upozornily až druhý den severské meteorologické stanice, kterým se zdánlivě zbláznily přístroje.

V tehdejší Československé socialistické republice se první zpráva objevila až 28. dubna večer (je pikantní, že ještě 28. dubna ráno sovětské velvyslanectví sdělovalo, že vůbec neví, že by na území SSSR měla nějaká elektrárna bouchnout). Do tisku se zpráva u nás dostala až 29. dubna, kdy ostatní země už zahájily preventivní program a kdy se i v Polsku začal do mléka přidávat jód, který měl zabránit ukládání radioaktivních látek ve štítné žláze. U nás se jistá dávka radioaktivity přiznala až 5. května, kdy hlavní hygienička Dana Lusková dala do hlasu, že to, co nebylo, začalo klesat. O cynismu mocných svědčí i další epizoda: 6. května byl zahájen v Kyjevě, který leží asi 130 km od Černobylu, Závod míru.

Jediní, kdo se chopil příležitosti, byli vojáci. V tu dobu jsem pracovala na jatkách v Čakovicích a u poráženého hovězího dobytka jsme museli odebírat vzorky svaloviny, ze kterých se měla v Brně zjišťovat výše ozáření. Dodnes nevíme, jaké to byly hodnoty. Pro vzorky si každý den před koncem šichty přišli vojáci, dali je do přepravky a odnesli neznámo kam. I když jsme v Čechách, kde se všechno vykecá, v tomto případě šlo o výjimku. Vojáci nic neřekli a my jsme se nikdy nedozvěděli, na co v těch laboratořích vlastně přišli.