26/2006) Byl první

Většina lidí, kteří začnou studovat nějakou duchovní nauku, prochází dvěma stadii: Nejdříve se jim jejich učitel zdá skoro svatý a všechno, co pronese, geniální (nebo alespoň genialitě hodně podobné). Když potom nahlédnou pod pokličky a uvidí ve svém učiteli člověka, který má kromě nepochybných ctností i své chyby, mohou ho buď akceptovat i s nimi (což většinou dělají lidé zkušenější a vůbec srovnanější) nebo usoudí, že je celou dobu klamal, odsoudí ho na celé čáře (eventuelně napíšou knížku, kde detailně popisují, jak naletěli) a vydají se do ulic, kde hledají dalšího učitele, aniž si připustí, že se historie bude opakovat, protože chyba není v učiteli, ale v nich.

Jedním z takových lidí, kteří ovlivnili v 18. století lidstvo způsobem, jehož rozměry si dnes asi ani nedovedeme představit, byl Jean-Jacques Rousseau, narozený 28. června 1712 v Ženevě. V jeho kosmogramu upoutá Luna v konjunkci s Neptunem v Býku v trigonu na volnou konjunkci Pluta s Uranem v Panně, mezi nimiž se nachází Slunce v Raku, a silně obsazené znamení Blíženců. Když mu bylo deset, uprchl jeho otec hodinář z Ženevy, protože se bál soudu a syna nechal, ať si poradí, jak umí. Chlapec žil dost dobrodružně, střídavě studoval hudbu, potuloval se po venkově a kradl. Odevšad se však vracel ke své mecenášce paní de Warens, která se později stala jeho milenkou a v roce 1738 – 40 mu pronajala malý domek, kde mohl studovat (je to období, kdy Neptun v direkcích stupeň/rok přechází do Blíženců a Mars jde podle stejného klíče po Slunci).

V roce 1742 se dostává do Paříže, kde se seznamuje s Diderotem, který ho požádal, aby napsal do připravované francouzské encyklopedie hesla o hudbě (Neptun mu jde po Slunci). Tam se seznámil s největší láskou svého života, což byla pologramotná služka. Asi ji miloval, protože jí po první noci řekl, že si ji nikdy nevezme, ale také ji nikdy neopustí. Měl s ní pět dětí, které hned po narození dávali do sirotčince, protože ohleduplně nechtěl, aby jeho milenka tím, že by byla svobodnou matkou, přišla o pověst.

V roce 1750 napsal pro Dijonskou akademii Rozpravu o vědách a umění a stal se slavným po celé Evropě (jde o období, kdy Neptun v direkcích dochází na stelium v Blížencích). V roce 1750 napsal Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi a stal se miláčkem Paříže. Byl tím dost vyvedený z míry a doslova uprchl do venkovského zámečku Chevrettes, kde se zamiloval – jako vždy do zadané dámy. Láska však skončila krachem, který byl patrně počátkem jeho psychické poruchy. Dáma se nicméně stala inspirací pro román Julie aneb Nová Heloisa.

V roce 1762 (zajímavé jsou skvělé aspekty všech tří superplanet na jeho radixové prvky) vydává své nejznámější dílo – román Emil čili o výchově. Kniha budí pohoršení, je veřejně pálena a Rousseau se bojí, co s ním bude. Prchá do Pruska, pak do Anglie a neustále se bojí, pronásledování a soudu. Z jeho dosud snesitelné psychické poruchy se stává regulérní stihomam. Jakmile vzrušení pominulo, vrátil se do Paříže, kde opisoval noty. Důkazem toho, co prožíval, jsou Domy samotářského chodce z roku 1776 a Vyznání, které vyšlo až po jeho smrti, jež nastala 2. července 1778.

Krátce před tím, než zemřel, ho navštívil mladý advokát z Arrasu, který se jmenoval Maxmilián Robespeirre. Posléze se z něj stal jeden z vůdců francouzské revoluce, který svého inspirátora v roce 1793 vyhlásil z tribuny Konventu jako nesmrtelného předchůdce revoluce a jednoho z největších vychovatelů lidstva. Pedagogická věda 20. století tento názor podpořila. Názor jeho pěti dětí se bohužel zjistit nepodařilo.