20/2002) Pediatr

V roce 1980 se mi narodil syn a já se rázem ocitla ve stejné situaci jako spousta matek předtím i potom. Nedovedla jsem rozhodnout, co je pro dítě to nejlepší a jak s ním mám vůbec zacházet. V porodnici mi striktně doporučovali kojení podle hodin, synka ke mě vozili jako vánočku na vozíku a nechali ho u mě jen nezbytně dlouhou dobu. Když jsem se nesměle zeptala, zda bych ho nemohla kojit častěji, dozvěděla jsem se, že se dítě odmala musí učit pořádku a pravidelnosti a že oni jsou odborníci a vědí, co dělají... a ať hlavně moc neotravuju. Když jsem se posléze vrátila domů, vyšel zanedlouho tehdy velmi populární časopis Mladý svět, v němž byl obsáhlý rozhovor s legendou české pediatrie. Mimo jiné tam bylo napsáno, že by se maminka při krmení měla řídit spíše svou intuicí a přáním dítěte než hodinami. Nejpřekvapivější bylo, že článek neobsahoval názory mladého a progresivního člověka. Panu profesorovi Švejcarovi, který byl jejich autorem, bylo v této době už 83 let.

Narodil se 20. května 1897 v Praze (protože se nepodařilo zjistit hodinu, nelze říci, jestli je to Býk nebo Blíženec. Já osobně jsem spíše pro druhou možnost - už proto, že se během života stal autorem nebo spoluautorem 320 vědeckých publikací a knihou Naše dítě oslovil svého času snad každou matku v Československu). Jeho životní běh byl zajímavý. V roce 1915 začal studovat pražskou lékařskou fakultu, ale byl povolán do armády a v roce 1919 se zúčastnil bojů na Slovensku a rozhodl se, že studia dokončí v Bratislavě (v roce 1919 se mu retrográdní Merkur vrátil v direkcích do radixového postavení). Po promoci zde pracoval jako odborný asistent a v podstatě spoluzakládal slovenskou pediatrii. V roce 1930 se už jako docent vrátil do Prahy (stacionární Venuše mu přechází v direkcích po Slunci narození) a od roku 1932 je profesorem (věci se daly do pohybu ve chvíli, kdy tranzitní Neptun vstoupil do Panny a aktivoval trigon mezi radikálním Jupiterem a Venuší). Jako přednosta kliniky dětského lékařství pracoval až do německé okupace, kdy byl z vedení kliniky sesazen. Po dobu nucené nečinnosti se věnoval typicky račí aktivitě - výchově porodních asistentek, dětských sester a dietetických pracovnic (Slunce mu v direkcích šlo od třicátého do šedesátého roku života Rakem). Po válce se plnou parou vrhá do práce a v roce 1952 rozpracovává metodiku umělé výživy pro kojence. Je to období, kdy se přestávalo rodit doma a kdy v důsledku poválečného strádání trpěla spousta rodiček i dětí podvýživou a dokonce i tuberkulózou. Umělá výživa měla tedy smysl a pravidelnost jejího podávání byla nutná. To, že se pravidelnost stala modlou, které se klaněly všechny porodnice v bývalé ČSSR, nebyla už snad ani vina autora metodologie.

Ten zatím pracuje jako přednosta I. dětské kliniky a v roce 1967, kdy se jeho vrstevníci už dávno těší ze zaslouženého důchodu, přechází na ústav pro doškolování dětských lékařů, který sám založil. Když 30. ledna 1997 umírá, lze říci, že v jeho osobě odchází člověk, který od všeho dostával vrchovatě. Dostalo se mu od života vrchovatě dobrého či zlého. Měl však jednu vynikající vlastnost, která také podporuje mou teorii, že to byl spíše Blíženec: Když zjistil, že se mýlil, dokázal svůj omyl přiznat a poučit se z něj. A protože to byl zároveň vědec, lékař a muž, což všechno jsou tvorové, kteří své chyby přiznávají neradi, je to třikrát tak podivuhodné. Mám totiž dojem, že se od roku 1897 druhý takový nenarodil.