19/2002) Bludný balvan

 Když jsem dorůstala, měla jsem kolem sebe spoustu kamarádek a známých. Vzpomínám si na léto, kdy se mi jedna svěřila, že se asi líbí jednomu staršímu klukovi (měl už tehdy po vojně), což se projevuje tak, že na ni při koupání vrhá nemravné pohledy a když se na městě potkají, tak na ni nestoudně zírá. Neustále mluvila o tom, jak ji to otravuje a jak je to hrozné. Až po delší době jsem přišla na to, že kluk na ni v podstatě kašlal a že z její strany šlo jenom a pouze o zbožné přání, a že tento vztah - nevztah dodával smyslu její fádní a nudné existenci. Léta plynula, já jsem na tuto epizodku dávno zapomněla, a na mysl mi přišla až v den, kdy jsem se dozvěděla, že časopis Astro obdržel od společnosti skeptiků Sysifos za rok 2001 zlatý Bludný balvan. Možná mám více štěstí než je v kraji zvykem, ale ještě jsem se nesetkala s astrologem, který zpochybňuje výsledky astronomie. Vzpomínám si, jak jsem mnohokrát od svých učitelů slýchala, jak je důležité, abychom se vyznali i v zákonitostech, které řídí pohyb planet po nebeské sféře, a uměli odlišit to, co na nebi možné je, od toho, co možné opravdu není.

Když jsem však četla závěry Komise pro udělování Bludného balvanu, začala jsem uvažovat nad tím, proč vlastně celá sysifovská aktivita vznikla. Vezmeme-li v úvahu, kolik graduovaných, vysoce vzdělaných a tu- i cizozemskými doktoráty ověnčených lidí se zabývá monitorováním, následným studiem, posuzováním a posléze odsuzováním něčeho, co vlastně nemá smysl, nezbývá nám, než se před jejich námahou poklonit. Ve všech jak populárně vědeckých tak ryze odborných časopisech si lze přečíst, jak je vědecká práce náročná, jak je čas vědců drahý a jak každý vědec své cti dbalý trpí tím, že jeho vzácný čas v tomto časoprostoru ubíhá, a bojí se, že nestihne všechno, co by na tomto světě stihnout chtěl a měl. V případě řádného vědce však trpí nejen on, ale i manželka, děti, rodiče, ba i domácí zvířata, protože se věnuje svým povinnostem v laboratoři, pracovně nebo na ústavu a pro všední starosti pro samou vědu nemá čas.

O to víc mě dojímá představa, že skupina takto zaneprázdněných lidí je schopna obětovat nemalou část svého vzácného a tolik drahocenného času, sejít se, prostudovat vše, co česká alternativní scéna nabízí, zvážit to, napsat, umístit na Internet a do médií, sehnat sál, vytisknout pozvánky a to vše z vlastních nesobeckých kapes (nevím o tom, že by na tento program byl vypsán grant a to, že by pro svou soukromou aktivitu zneužili peněz z kapes daňových poplatníků v případě takových charakterů v úvahu nepadá). Když si však uvědomíme, jak mizerně jsou čeští vědci placeni, o čemž si můžeme přečíst čas od času v novinách, dojme nás představa, že se za každým Bludným balvanem skrývají uslzená očka hladového dítěte vědce, který finance, jež měl věnovat do jeho zmrzliny, zmužile vložil do boje s tmářstvím, reprezentovaným naším časopisem...

Když si ale vzpomenu na příhodu ze svého mládí, může celá aktivita dostat jiný rozměr. Každý z nás potřebuje někoho, kdo je stejné krevní skupiny a s kým si může popovídat. Někdo chodí hrát mariáš, někdo sportuje a někdo halt zakládá Sysifa. A když má takováto skupina společného nepřítele, je o její jednotu postaráno. Boj proti něčemu totiž podle psychologie dodává životu smysl a to bez rozdílu, zda se jedná o pubertální dívku z Hranic na Moravě v roce 1972 nebo zralého vědce z Prahy o třicet let později. Možná by bylo dobře, kdybychom se dovedli sejít a popovídat si o tom, jak svět funguje, jak je astrolog i astronom bez rozdílu uchvácen fotografiemi z Hubbleova teleskopu, které přinášejí obrazy z hlubin vesmíru. Také by možná šlo vzpomenout na doby, kdy se hvězdopravectví rozdělovalo na teoretické a praktické a kdy byl astrolog zároveň astronomem. Ale přece po nich nemůžeme chtít, aby se až tak snížili...